Bojovali za vlast

Přelom dubna a května je tradičně obdobím, kdy si připomínáme události jara roku 1945 - zastavení tzv. transportu smrti v Roztokách, Pražské povstání a konec 2. světové války.

O tom, co se v těchto dnech dělo v Roztokách, již bylo mnohé napsáno, přesto archivy ještě stále nabízejí nová fakta, ať již o konkrétních událostech, nebo osobnostech s nimi spojenými. Týká se to i účastníků našeho domácího a zahraničního odboje. Letos nám poslal zajímavý příspěvek PhDr. Pavel Buchtele ze Státního okresního archivu Praha-západ, který nám přibližuje životní příběhy dvou méně známých příslušníků zahraničních armád, občanů Roztok.

Rád bych v tomto příspěvku připomenul účastníky zahraničního odboje, roztocké občany, kteří patřili mezi ty, již bojovali za svobodu naší země.

Jindřich Zámecký (nar. 3. 7. 1902, zemřel v Roztokách 1. 10. 1985) patřil mezi ty, kteří se zapojili do československého odboje v období druhé světové války.

Jindřich Zámecký se narodil v obci Loděnice na okrese Beroun. V letech 1916 až 1917 absolvoval dvě třídy odborné pokračovací školy podkovářské. Živil se jako kovář. V letech 1922-1923 absolvoval prezenční vojenskou službu, po jejím skončení zůstal v Československé armádě jako poddůstojník (od roku 1926 byl rotmistrem podkovářem). Po okupaci českých zemí v roce 1939 byla Československá armáda zrušena.

Jindřich Zámecký vstoupil do vládního vojska, což byla ozbrojená jednotka podřízená protektorátní vládě. Koncem války rozhodlo německé velení, že většina těchto českých vojenských jednotek bude nasazena v severní Itálii. Spojenci se vylodili v roce 1943 napřed na Sicílii a pak i v jižní části Itálie. Boje s německým wehrmachtem na Apeninském poloostrově probíhaly až do konce války. Jako příslušník 6. praporu vládního vojska byl Jindřich Zámecký v roce 1944 nasazen v severní Itálii. Řada českých vojáků této situace využila a zběhla k italským partyzánům. Jindřich Zámecký se stal jedním z nich, když zběhl 9. července 1944 u obce Arona k partyzánům a po přechodu hranic neutrálního Švýcarska podepsal 17. srpna 1944 přihlášku do čs. zahraniční armády. V rámci československé armády byl přidělen k Náhradnímu tělesu, kde procházel přípravou na bojové nasazení. Po vylodění v Normandii v roce 1944 se jednotky Spojenců zapojili do bojů ve Francii a později postupovaly do Německa. Těchto bojů se zúčastnila i naše čsl. jednotka, která vznikla již v roce 1940 v Anglii. Jindřich Zámecký se v rámci československé obrněné brigády zúčastnil bojů u Dunkerque. Tento přístav bránila silná německá posádka a českoslovenští vojáci jej obléhali až do konce války. V protektorátu Čechy a Morava zůstala zatím jeho manželka a dvě děti. Po válce se československé jednotky, které bojovaly na západě, vracely do osvobozené vlasti. I po válce zůstal Jindřich Zámecký v armádě, stal se důstojníkem a v roce 1955 byl propuštěn do zálohy. V československé armádě byl několikrát povýšen, nakonec dosáhl hodnosti majora (v roce 1953). Občanem Roztok se stal v 70. letech. I nadále pracoval - mj. jako údržbář v JZD Únětice.

Josef Vacek (3. srpna 1921 - 31. prosince 2002) se narodil v Nebušicích, ale později se rodina přestěhovala do Žalova (tehdy samostatná obec, od roku 1960 je součástí města Roztoky). Po vyučení pracoval jako čeledín u rolníka v obci Kyšice a jako řidič u firmy Jarka (autodoprava v Roztokách). Jako u většiny tehdejších občanů Československa i do jeho života zasáhla druhá světová válka. Po okupaci a vypuknutí války v roce 1939 Německo mobilizovalo své muže na frontu a jejich místa v továrnách i na polích musel někdo nahradit. Jedním ze způsobů bylo nasadit na práci do Německa občany podmaněných zemí. Týkalo se to i občanů protektorátu Čechy a Morava. Josef Vacek byl jedním z nich a v roce 1940 odjel do Německa, kde pracoval v Berlíně a v Drážďanech. Z těchto nucených prací uprchl koncem roku 1941 a přes Rakousko se dostal do Francie. Francie byla po porážce v červnu roku 1940 rozdělena na okupovanou a neokupovanou část. Právě ta druhá byla cílem řady uprchlíků (ale např. i sestřelených letců), protože se přes ni dalo (byť s velkými obtížemi) přejít do neutrálních zemí Švýcarska nebo Španělska a odtamtud do naší zahraniční armády ve Velké Británii.

Situace uprchlíků se výrazně zhoršila v závěru roku 1942. Dne 8. listopadu 1942 se anglo-americká vojska vylodila v severní Africe (v tomto období se jednalo o francouzské koloniální území), a když tamní francouzské jednotky přešly po několika dnech na stranu Spojenců, odvetou byla okupace i zbylé části Francie německými vojsky. Josef Vacek přešel ilegálně do Švýcarska, kde byl krátce vězněn. V roce 1944 se vrátil do Francie, kde po určitou dobu bojoval v řadách francouzských partyzánů v regionu Savojska.

V polovině roku 1944 se situace ve Francii opět radikálně změnila - došlo k vylodění Spojenců v Normandii a později i v jižní Francii. Francie byla osvobozená a byly zde opět zřízeny úřady československé exilové vlády, kde se dobrovolníci hlásili do naší armády. Týkalo se to i Vacka, který se přihlásil a následně odjel z francouzského přístavu Marseille do Anglie. Zde byl 2. prosince 1944 odveden a přihlásil se k letectvu. Dne 20. února 1945 byl přemístěn k československému depotu v Gosfordu a byl zařazen jako letecký pomocník se všeobecnými povinnostmi. Do válečných bojů už však nemohl nijak výrazněji zasáhnout, protože válka v Evropě spěla k závěru a v květnu skončila. Příslušníci Československého letectva ve Velké Británii (formálně stále příslušníci britského RAF) pak čekali na transport do osvobozené vlasti. Josef Vacek byl 1. srpna 1945 povýšen na svobodníka a 4. srpna se vrátil do Čech. Dnem 18. října odešel z armády. Pracoval jako dělník a byl členem odbojářské organizace Svaz protifašistických bojovníků. Po válce žil opět v Žalově až do 20. prosince 1953, kdy se přestěhoval do obce Mlčechvosty-Vraňany v okrese Mělník. Zde dne 31. prosince 2002 zemřel.

Josef Vacek nepatří mezi známé příslušníky zahraničního letectva jako třeba jiný občan Roztok - Viktor Kašlík. Do Velké Británie se dostal pozdě a v našem letectvu sloužil jen krátce, přesto považuji i jeho a jemu podobné, za hodné připomenutí, neboť se jednalo o vojáky, kteří se snažili bojovat za svobodu své vlasti, i když podmínky, v nichž se ocitli, jim to spíše ztěžovaly.

Pavel Buchtele
SOKA Dobřichovice

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.