Bourat, či obnovovat?

Zhruba od 70. let minulého století dochází v evropských státech na západ od Krušných hor ke zvýšenému zájmu o zachování stavebních památek „průmyslové revoluce“. Na záchranu tzv. brownfields jsou vypsány i významné evropské dotační tituly, (aktuálně z nich lze čerpat až 85 % vynaložených nákladů). Tento zájem souvisí s důsledky výrazných strukturálních změn západoevropských ekonomik, v nichž podíl průmyslové výroby rapidně poklesl, jen finanční kapitál je virtuálně přeléván z jednoho konce světa na druhý. Díky tomu osiřely staré (i nové!) továrny a začalo se řešit - co s nimi? Jednoduše je zbourat, nebo je rekonstruovat - přiznat jim i určitou hodnotu?

Nefunkčními se stávají i stará nádraží, z nichž vznikají nádherné galerie - viz např. Musée D'Orsay v Paříži. Staré londýnské doky byly zas přebudovány na luxusní rezidenční čtvrť s tzv. loftovými byty. U nás přeměna průmyslového Karlína v administrativní centrum a přebudování staré čističky v Bubenči na muzeum jsou bohužel jen světlými výjimkami, jinak se bourá ostošest. Vzpomeňme jen demolici nádraží Těšnov, které historici architektury považovali za nejhezčí nádraží v Česku, či asanaci rázovité zástavby Žižkova ve prospěch šedých paneláků, což bylo, pravda, ještě za socialismu. Po převratu však padl celý průmyslový Smíchov, načatý demolicí chráněného klasicistního domu U Zlatého anděla, nenápadně se bourá i v samém centru pražské památkové rezervace (např. na Václavském náměstí) atd. Nyní tento trend dorazil i do Roztok. Soukromý vlastník bývalé Wohankovy továrny v Nádražní ulici předložil již třetí verzi projektu na asanaci tohoto průmyslového areálu i vedlejšího domu čp. 25 a jejich nahrazení 6 bytovými domy se 134 novými byty. Mělo by jít o 2 osmipodlažní, 2 sedmipodlažní a 2 pětipodlažní domy. Součástí řešení je i mateřská škola pro 25 dětí. Dá se předpokládat, že pokryje potřebu obyvatel této nové enklávy, což lze jen uvítat. Její umístění v přízemí domu pod strmou strání a serpentýnou však lze obtížně považovat za vyhovující. Není také jasné, v jakém režimu bude MŠ fungovat, zda jako obecní, či privátní.

Stavební komise města, když posuzovala předchozí verzi, měla výhrady v prvé řadě k dopravní situaci v Nádražní ulici. Na tuto výtku částečně investor reagoval a ustoupil s uliční čarou o několik metrů do hloubi stavebního pozemku. Mé výhrady jsou širší - k vlastnímu nápadu kompletně zbourat tuto jedinou historickou továrnu v Roztokách (a okolí) a také k tomu, co zde má na místě proluky vzniknout. Vzhledem k tomu, že již 20 let se soukromí vlastníci o areál nijak nestarali, čímž značně zchátral, působí zejména uliční fronta do Nádražní ulice skutečně odpudivě. Mimoděk tak její vzhled vyvrací neoliberální pověru, že soukromý vlastník je vždy lepší správce než obec či stát. Ale to ponechme stranou.

Tento tovární areál čp. 23 je čítankovým produktem průmyslové revoluce poloviny 19. století. Na zprovoznění železnice z Prahy do Podmokel (Děčína) a posléze do Drážďan v roce 1851 reagovali podnikatelé (nejen v Roztokách) přímo s expresní rychlostí. Na fasádě roztocké továrny se zachoval letopočet 1851, který zřejmě dokládá její vznik. Znamenalo by to, že byla založena již v době, kdy se železnice vydala směrem do Saska. Původně to byla továrna H. a M. Oesingerů na přírodní barviva z různých exotických dřev. V roce 1910 zakoupil majetek významný podnikatel Josef Wohanka (1842-1931), mj. též majitel zámku a polností v Úholičkách, který zde zřídil sušárnu a třídírnu řepného semene. Za svůj přínos tomuto oboru byl císařem povýšen do šlechtického stavu. Od roku 1950 pak sloužil objekt jako sklad n. p. Penicilin, později VÚAB. Počátkem 90. let byl vrácen v restituci dědicům rodiny původních majitelů, kteří ho obratem prodali.

Je zřejmé, že průčelí továrního objektu do Nádražní ulice dnes není žádnou ozdobou našeho města. Jak však dokládá třeba citlivá obnova našeho nádraží, i omšelý objekt se může „vyloupnout“. Areál je dosti členitý a rozlehlejší, než se může chodci z Nádražní ulice zdát. Má i velmi pěkný zadní trakt z konce 19. století, který je navíc ve velmi dobrém technickém stavu. Minimálně ten by bylo vhodné zachovat.

Foto: zadní trakt továrny Nádražní ul čp. 23, letopočet 1851 na fasádě.

Druhou stránkou asanace tohoto továrního areálu je otázka nové kvality zástavby a významu pro město. Právě zájem obce by měl být určující při našem pohledu na tento záměr. Za naprosto nepřiměřené řešení považuji umístění osmipodlažních a sedmipodlažních domů na tak malém prostoru, navíc u paty vysoké stráně. V nových bytech by mělo žít (podle projektu) přibližně 370 obyvatel. Vzhledem k tomu, že předchozí rada města již na sklonku roku 2006 vyhlásila stavební uzávěru na rozvojových plochách města ve snaze zkrotit tempo bytové výstavby v Roztokách, je otázka, proč má vzniknout nový bytový komplex přímo ve staré zástavbě. Bylo by samozřejmě nerealistické trvat na zachování celého areálu, z tohoto hlediska nelze „ruku trhu“ zadržet. Je však možné ke změně přistoupit přiměřeně, s respektem k dané lokalitě (přihlédnout např. k tomu, že domy v této lokalitě mají max. 3 podlaží). Ten respekt tam podle mého mínění jednoznačně chybí.

Stanislav Boloňský

 

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.