Jak vyrobit problém …a jeho řešení

Přečetl jsem si v minulém čísle reakci Evy Frindtové na můj článek kritizující plošný zákaz hazardu. Už v předvolební kampani autorka uvedla, že jí k jejímu postoji vede osobní hořká zkušenost s chorobným hráčstvím ve svém okolí. Lidsky to chápu – zažil jsem v blízkém příbuzenstvu závislost jiného druhu a naprosto se dovedu vžít do pocitu absolutní bezmoci a frustrace, který taková situace přináší. Přesto si myslím, že by emoce neměly zastírat chladný úsudek.

Hazard
Hazard | ilustrační foto | CC2

Paní Frindtová se dopouští takové malé demagogie, když dává rovnítko mezi hrací automaty a závislost. Ve skutečnosti jen malé procento lidí, kteří alespoň jednou ročně hráli na hracím automatu, spadají pod diagnózu problémového hráčství – uvádí se 1%-5% (ostatně, alkoholici tvoří také jen malou část z lidí, kteří pijí alkoholické nápoje). Jinak by třeba takové Las Vegas, kde jsou automatů tisíce, muselo být známo jako město závisláků a nikoliv jako centrum zábavy. Je také poněkud nepatřičné, když autorka stran zákazu hazardu odvolává na odborníky v oboru adiktologie. Při vší úctě k nezpochybnitelné erudici lékařů v oblasti léčby závislostí jako je např. MUDr. Nešpor, neměli by se podle mě pouštět na tenký led diskusí o regulaci, která náleží spíše do hájemství společenských věd. Padají z nich totiž někdy úsměvné nápady typu, že v prevenci alkoholismu pomůže, když bude v restauraci voda levnější než pivo. Na druhou stranu je mi sympatický optimismus paní Frindtové, která si myslí, že vlády regulují hrací automaty z altruistických důvodů. Jen cynik by se mohl domnívat, že za tím stojí snaha přilepšit fiskálu! Např. norská vláda zakázala hrací automaty, aby je víceméně obratem nahradila systémem videoloterijních terminálů Multix, který provozuje sama. V poslední letech se vlády řady zemí předhánějí v přijímání nové legislativy upravující udělování licencí k provozování online hazardu. Odůvodnění prevencí patologického hráčství je dojemné, ale nikdo zase až tak moc nezastírá, že se prostě v první řadě bojuje o to, kdo shrábne ty prachy.

Roztocký hazard je ale jen jedním z odstínů – přijde mi – stále citelnější potřeby politiků řešit mediálně profláklé „problémy“, které ve skutečnosti málokoho trápí, ale existuje k nim jednoduché, přímočaré a zpravidla úplně hloupé řešení, jež nevyžaduje od voličů hlubší zamyšlení a které většina veřejnosti přivítá frenetickým potleskem a dotyčného politika posléze odmění volebními vavříny. V době psaní těchto řádků např. zprávami rezonuje otřesná hromadná vražda v Uherském Brodě. Sotva dozněly výstřely, médii už se rozletěla prohlášení, zda by se neměla omezit držba střelných zbraní. Když se ale člověk zamyslí, musí dojít k závěru, že problém nebyl v dostupnosti zbraně, nýbrž v hlavě šílence. Není to zase tak dávno, co jiný blázen odpálil ve Frenštátě dům plný lidí, kam předtím nechal unikat plyn a nikoho snad nenapadlo vyžadovat pro zřízení plynové přípojky psychotesty. A pokud už by někdo chtěl mermomocí preventivně množství zbraní v populaci nějak upravit, logicky by dávalo smysl jedině jejich masivní rozšíření, neboť neozbrojení lidé stojí v takové situaci s holýma rukama proti střelci zcela bezbranní (a zločinec si zbraň opatří vždy, zákaz nezákaz).

Na mezinárodní úrovni se před pár lety pod dojmem teroristických útoků značně diskutovalo plošné zavedení celotělových skenerů na letištích. To jsou takové „telefonní budky“ za desítky milionů, které umějí udělat obrázek oblečeného člověka, kde je vidět víceméně, jak jej Pán Bůh stvořil. Což má být prevence proti teroristům. Brblalové namítali, že stávající velmi vysokou úroveň bezpečnosti zlepší opatření téměř neměřitelně, pokud vůbec, ovšem za cenu ponižujícího zásahu do našeho soukromí a hlavně za vynaložení neuvěřitelných nákladů, které ovšem stejně zaplatí pasažéři v cenách letenek. Přičemž teroristický útok na leteckou dopravu ani tak nebude nikdy možné vyloučit. Přesto byla zařízeními vybavena řada letišť hlavně v Americe a Asii za poměrně značné podpory veřejnosti a pozitivního efektu na výsledovky výrobců skenerů. Na druhou stranu, mohlo být i hůř. Jiný v té době mediálně diskutovaný nápad problém řešil ještě efektivněji: všichni pasažéři v průběhu celého letu měli být připoutáváni k sedačkám...

Moc prosím, nenechme si podsouvat virtuální problémy a jejich jednoduchá řešení – ani nemrkneme a přijdeme o další kousek naší svobody (a peněz). A hlavně, zpravidla míváme dostatek problémů skutečných…

Tomáš Šalamon

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.