Komu pomník příště?

Můj názor na některé dějinné události občas nepatří k těm právě většinovým. Tak třeba náš pobyt v náruči Rakousko-Uherska nepovažuji za neštěstí – ta doba mi přijde tak nějak celkem fajn (složená daňová kvóta pod 10%!). Poválečnou etnickou čistku v českém pohraničí, jež bývá pojmenovávána eufemismem „odsun“, jsem naopak měl vždycky za zločin (mimochodem, za identické skutky momentálně dřepí různí post-jugoslávští pohlaváři po evropských kriminálech). No, a do třetice, považuji osobnost Jana Palacha a jeho skutek za poněkud přeceňovaný. Čímž se vlastně dostávám k věci.

Jednou z nejvýznamnějších komunikací v Roztokách je ulice Jana Palacha. Vůbec nejde o špatné pojmenování, když uvážíme, že ještě v roce 1990 (!!!) se jmenovala Stalinova. A protože Roztoky už roupama fakt nevědí, co s penězi, tak se na jejím začátku před pár měsíci za bratru 200 tis. Kč objevil pomník. Nebo co to je.

Nic proti pomníkům, jen mám dojem, že by se možná našlo více osobností, které by bylo vhodnější takto ocenit. (Na druhou stranu výhodu zrovna tohoto pomníku představuje univerzální řešení a pouhým přejmenováním může symbolizovat kohokoliv od Karla IV. přes Křemílka s Vochomůrkou až po kladenské oceláře).

A co mám tedy proti Janu Palachovi? Vůbec nic, jen mi jeho způsob protestu vždycky přišel takový – asijský. Troufám si tvrdit, že ke svobodě nás neposunul asi o minutu. Češi se sice rádi dojímají, ale tím to víceméně končí. Nabízí se srovnání s maďarským povstáním z roku 1956. V Budapešti tehdy rozvěšovali příslušníky tamní obdoby naší státní bezpečnosti po lampách pouličního osvětlení. Pravda, povstání sice nakonec zpacifikovaly Chruščovovy tanky, ale výsledkem byl maďarský „gulášový“ socialismus – o dost liberálnější než naše pozdější normalizace a umožňující v Maďarsku hodně věcí, které u nás nebyly možné ani náhodou. Např. zachování drobného podnikání. Holt vidina kandelábru je naléhavější než spisy Marxovy.

Všimněme si také, že samotní čeští komunisté mají pro Jana Palacha zpravidla slova jakéhosi přezíravého pohrdání, zatímco třeba vůči Mašínům projevují vyloženou nenávist. Jakkoliv celková činnost Mašínů je na hlubší debatu, samotný fakt, že se jim podařilo prostřílet na svobodu, přestože proti nim bylo nasazeno na 20 tis. vojáků a policajtů, je hoden obdivu. Kdyby takových bylo víc, ubylo by možná hajzlů slézajících se v Klubu českého pohraničí, jež tehdy pomáhali udržovat republiku jakožto jedno velké vězení, a dnes vzpomínají se slzou v oku na doby, kdy „čára“ byla zaminovaná zevnitř.

Dovedete si představit dávat Jana Palacha za vzor svým dětem? „Když bude někdo usilovat o vaši svobodu a prosperitu, milé děti, tak se upalte!“

Nechci to zlehčovat. Ani nechci, aby to vypadalo jako adorace násilí. Násilí je vždycky poslední, krajní možnost a máme nekonečné štěstí, že žijeme v relativně klidné době a oblasti. Ale jsou situace, kdy neexistuje jiná správná možnost než agresora prostě rozdrtit (Izrael, kupříkladu, je v přesně takové situaci permanentně). Což my jako národ moc neumíme, proto máme pocit, že protest sebeobětováním není úplná blbost. A tak se může stát, že zatímco Kubišovy (to je ten, co spáchal atentát na Heydricha) ulice jsou v České republice čtyři (Gabčíkovy mimochodem jen dvě, ale toho zase omlouvá, že byl Slovák), Palachových je plných patnáct. A jedna s pomníkem.

Tomáš Šalamon

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.