Nesnesitelná lehkost rozdávání

Před měsícem jsem si v Odrazu přečetl pěkný článek Mgr. Tomáše Novotného, předsedy kulturní komise, ve kterém se mimo jiné zabývá rozborem mé hříšné duše. V některých ohledech bohužel nepíše pravdu, ale to zase není až tak důležité a považoval bych za mrhání písmenky uvádět zde vše na pravou míru. Daleko víc mi totiž vadí jiná věc: že racionální argumentace není metodou panu předsedovi blízkou. Nepracuje s fakty; vydává za ně nezřídka své emoce a subjektivní pocity. Na argumenty neodpovídá protiargumentem, místo toho sáhne k dehonestaci protivníka. Pan magistr reaguje na můj článek z únorového Odrazu a správně poznamenává, že jsem v něm nikoho nejmenoval. To proto, že jde o věcný problém; není v tom nic osobního. Záležitost je podle mě nutné řešit, ale netřeba hledat „pachatele“. Ovšem pan předseda se hlásí sám a vší silou tlačí věc do osobní roviny. Nechápu, k čemu to bude dobré.

Pan Mgr. Novotný je zdatný lobbista roztockého neziskového sektoru a bije se o všechny ty spolky s houževnatostí švédské oceli. Myslím to v nejpozitivnějším slova smyslu a bez jakékoliv ironie. Skutečně váhám, kolik lidí v Roztokách s ním může soupeřit v množství práce na tomto poli odvedené. Problém ovšem tkví v tom, že zároveň už čtvrté volební období de facto drží klíče od veřejné kasy, ze které zmíněné organizace čerpají peníze hrstmi vrchovatými. Je to pro mne podobné, jako kdyby předák škodováckých odborářů seděl v ředitelském křesle mladoboleslavské automobilky. Jako by majitel zbrojařské firmy zároveň dělal nákupčího na ministerstvu obrany! Nejsem si totiž jist, zda jsme s panem předsedou tak úplně zajedno, že v kulturní komisi nezastupujeme zájmy spolků a neziskovek, ale občanů tohoto města. Že nerozdáváme dárečky, aby tu některým bylo veseleji, ale v podstatě nakupujeme od těchto organizací za veřejné peníze jejich služby a musíme tak konat s péčí řádného hospodáře. To neznamená nic jiného, než že máme za minimum peněz požadovat takříkajíc co nejvíce muziky.

U kulturní komise je nesmyslné už její pojmenování. Jde totiž ve skutečnosti spíše o komisi grantovou; rozdělování peněz je její nejzásadnější náplní. A jestliže má nějaký orgán ne sice formální, ale bezpochyby značnou faktickou moc rozhodovat o statisícových částkách z veřejných rozpočtů, nemyslím, že je dobré, když připomíná debatní kroužek kulturních entuziastů. Neříkám, že úplný opak – složení grantové komise z dravců vybavených kalkulačkou a velkým červeným razítkem s nápisem „zamítnuto“ – by byl lepším řešením, ale vyváženější zastoupení obou prvků by podle mě věci nesmírně prospělo.

Dokud neziskovku živí pouze její členové a dárci, nemá do její činnosti kdo co strkat nos. Ovšem v momentě, kdy se rozhodne upsat ďáblu veřejného financování, čistě soukromou záležitostí být přestává. Je potom legitimní požadovat, aby se z hlediska svého účetnictví „svlékla do naha“, je namístě sledovat jak hospodaří, počítat, kolik nám toho poskytuje, kolik nás stojí a jestli se to vůbec vyplatí. Netvrdím, že se nemají posuzovat i tzv. měkké faktory, jako dejme tomu „kulturní hodnota“ (je-li toho ovšem vůbec kdo objektivně schopen), ale pokud jde o peníze daňových poplatníků, není možné, aby ta příslovečná kalkulačka ke slovu nepřišla. Není možné, aby někdo počítal s dotací jako s jistotou. Není možné, aby kulturní komise byla nejsnazší cestou k městským penězům pro každého, kdo natáhne ruku.

Panu Mgr. Novotnému se nelíbí přepočítávání grantů a dotací na „hlavy“. Já si naopak myslím, že se najde více nás, extrémistů, které zajímá, proč na jedné straně např. Svaz postižených obdrží na člena ročně 125 Kč, skautům dáváme na jedno dítě 228 Kč, ale na druhé straně např. SK Tenis Žalov získá na hlavu rovnou tisícovku. A vůbec: „proč“ – to je klíčové slovo. Proč dostává ten nebo onen právě tolik, kolik dostává a ne třeba o 1000 Kč méně či více? Rozdělování peněz je totiž – přijde mi – úplně arbitrární. Vychází-li pan předseda při navrhování přidělených částek z nějakého systému, úspěšně jej před námi tají. Ostatně jsem rád, že jednání komise jsou neveřejná. Sledovat totiž nějaký daňový poplatník prchlivější povahy tu bezstarostnost, s jakou se diskutuje o rozdávání jeho peněz, měl bych někdy skoro obavy, že tam dojde k násilí.

Posílení racionality, čitelnosti a efektivity městského grantového systému je tak podle mě více než žádoucí. V jednom se ovšem s panem magistrem Novotným bezpochyby shodneme. I já doufám, že nově připravovaný grantový systém bude rozumný. Jen bych na rozdíl od něj nepoužil příslovce opět, nýbrž konečně. Ale hlavně: diskutujme propána věcně, bez emocí, bez invektiv! Nejde přece o život.

Tomáš Šalamon
člen kulturní komise za ODS

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.
Creative Commons Attribution-NoDerivs 3.0 Czech Republic
Toto díloNesnesitelná lehkost rozdávání – jehož autorem je Tomáš Šalamon, je šířeno pod licencí Creative Commons Attribution-NoDerivs 3.0 Czech Republic.