Privatizacofobie

Volební období obecní vlády, které v tomto roce vrcholí, bylo charakteristické několika tématy. Mezi nimi i privatizací majetku, nejviditelněji reprezentovanou prodejem městských bytů. Vzhledem k tomu, že kauza se nejspíš přelije i do období následujícího, stojí zato se na věc podívat.

Privatizace
Privatizace | ilustrační foto | CC3

Pozoruhodné je, jaká nevole se obvykle zvedne, když padne slovo „privatizace“. Dílem jistě kvůli špatnému mediálnímu obrazu privatizace z 90. let, který mám ovšem za značně nespravedlivý. V mezinárodním srovnání byla naše privatizace v řadě ohledů jedna z nejefektivnějších. Speciálně privatizaci kuponovou považuji za naprosto jedinečnou příležitost, kdy stát doslova rozdal svůj majetek mezi občany tak, že každý měl stejné výchozí šance (nikoliv ovšem schopnosti). Následná frustrace potom pramenila ve velké míře z toho, že se tehdy Češi po čtyřiceti letech bolševického morálního huntování střetli se zjištěním, že svobodná společnost s volným trhem, byť na počátku velmi rovnostářská, vede nevyhnutelně k nerovnoměrné distribuci bohatství. Což ovšem nevadí, neboť ze svobody a volného trhu profituje nakonec úplně každý.

I ve druhém důvodu nevůle k privatizacím všeho druhu mají podle mého prsty komouši. Ještě si pamatuji, jak jsem coby dítko školou povinné slýchal něco v tom smyslu, že „v socialismu patří továrny všem“. To celkem koresponduje s i dnes poměrně častým přesvědčením, že veřejný majetek je tak nějak každého z nás. Vlastnictví má ovšem určité atributy, např. že vlastněný předmět může jeho majitel prodat, těží z něj na rozdíl od ne-majitelů užitek, apod. Veřejný majetek nic takového nesplňuje. Že by snad měl občan k veřejnému majetku jakýkoliv vztah podobný vlastnictví, je iluze roztomile pitomá. Ve skutečnosti s ním nemá společného vůbec nic. Kdo je tedy potom faktickým „majitelem“? Těžká otázka – např. časopisy sestavující různé žebříčky boháčů často počítají v případě diktatur veškerý veřejný majetek do osobního vlastnictví vládnoucí kliky. Když se nad tím člověk zamyslí, dává to celkem smysl.

A konečně, protiprivatizační argument snad nejpopulárnější: „proč bysme to prodávali soukromníkovi, když se o to můžeme postarat sami (my radnice, vláda, apod.) a užitek z takového majetku může mít veřejnost“. Tento častý omyl pramení z přesvědčení, že demokratická vláda, dejme tomu obecní, může být při správě majetku stejně efektivní jako soukromý majitel. Nemůže. Nikdy. Z definice. I kdyby zaměstnávala nejpracovitější a nejschopnější lidi, i kdyby sehnala ideální poctivce, kteří by k veřejnému majetku přistupovali se stejnou motivací jako ke svému vlastnímu (což je podmínka sama o sobě nesplnitelná, protože z eráru krev prostě neteče), narazí na nepřekročitelný problém demokratického rozhodování. Rozhodování ve vedení soukromých společností je mnohem rychlejší a méně formální než rozhodování veřejné. Představenstva firem zpravidla rozhodují jednomyslně, často ani není nutné se fyzicky scházet. Důvodem je (alespoň teoreticky) jasný společný cíl: tvorba zisku, resp. zvyšování hodnoty podniku. Demokratická tělesa jsou naproti tomu složena z různých názorových proudů sledujících odlišné cíle. Bude-li např. byt prodávat soukromník, jeho přirozenou snahou bude prodat jej co nejdráž. Je-li prodejcem město, objeví se pravděpodobně také názory, že by se byt měl prodat stávajícím nájemcům se slevou nebo že by město mělo držet nějaké byty pro své zaměstnance, atd. atd. Někdo souhlasit bude, někdo ne, každopádně o tom nastane diskuse. Zkrátka, pokud dojde na efektivitu rozhodování a z ní plynoucí efektivitu hospodaření, soukromý subjekt pokaždé, bez výjimky vyhrává.

Znamená to tedy, že je správné „řídit stát jako firmu“, jak před časem proklamovalo momentálně populární hnutí ANO? Rozhodně ne. Soukromé rozhodování je z podstaty nedemokratické; pravdu prostě má majitel. Pokud se zásadně neshodne se zákazníky, ti mají šanci najít si jiného dodavatele. Občané si jinou vládu najdou podstatně obtížněji, proto demokratický systém musí zajistit soutěž různých názorů a formality jsou v něm alfou a omegou. Tudíž také zavádění praktik typu „omezování tlachání v Parlamentu“ nebo boj proti korupci dosahující jakobínského fanatismu s veřejnou objednávkou „někoho za každou cenu zavřít“ nevyhnutelně povede ke zhoršení demokratických standardů a omezení občanských svobod. A to mi vadí podstatně více, než že je šéf zmíněné povedené partičky evidován jako udavač Státní bezpečnosti.

Co z toho plyne: veřejný sektor by neměl být řízen jako firma. Měl by se zbavit majetku, který jsou soukromé firmy schopné spravovat efektivněji, což je téměř všechen, a o to více by se měl zaměřit na to minimum, o které se soukromý sektor dobře postarat nedovede (v Roztokách silnice a základní vodohospodářská infrastruktura) nebo prakticky dost dobře nemůže (základní škola, budovy MÚ, služebna MP).

Tomáš Šalamon

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.