Transport smrti (rozhovor s pamětníkem Miroslavem Dudákem)

Už fascinující fotografie na titulní straně nás přenáší do jiných (téměř snových) časů. Nechce se ani věřit, že nejde o fotomontáž či momentku z Chicaga nebo pařížského předměstí. Těžko byste uhodli, že jsme v dolních Roztokách, na kraji Rýznerovy ulice, kudy budou cca o deset let později proudit zástupy zaměstnanců Penicilinky. Píše se rok 1938, kdy byla - jak jsem se dozvěděl o 12 let později ve škole - hospodářská krize a všude vládl nelidský kapitalismus. Rád bych takovou „krizi“ zažil aspoň ve snu...

S tatínkem na peroně roztockého nádraží v květnu 1945

Sedím s pamětníkem těchto časů panem M. Dudákem, listuju albem fotografií, které jsem (jako většina občanů) nikdy neviděl, a tiše naslouchám jeho monologu. Je mi bohužel jasné, že zůstaneme u jediného tématu (ač by bylo zajímavé hovořit i o mnohém jiném), neboť na ostatní nezbude prostor. Téma tzv. Transportu smrti je - ať chceme, či nechceme - už nedílnou a jednou z dominantních kapitol historie Roztok. Dejme tedy pro tuto chvíli přednost očím pamětníka před zprostředkovanými, tj. následnými výklady renomovaných historiků.

Narodil jsem se v Roztokách a žiju tady 80 let, takže si dost pamatuju. Byl jsem účastníkem různých událostí jak za druhé světové války, tak za komunistického útlaku. Jistě zde žije rodáků ještě více a bylo by příjemné se setkat a popovídat a zavzpomínat si na doby dávné, ale i dnešní. Když čtu časopis ODRAZ i jiné tiskoviny, tak se někdy podivuji, jak někteří rádoby pamětníci, kteří se sem časem přistěhovali, píší suverénně o událostech, o kterých nic nevědí. Zřejmě je jim trapné zeptat se někoho, kdo u toho byl... Četl jsem dost článků o příjezdu tzv. transportu smrti 29. 4. 1945. Ale já to viděl na vlastní oči. Transport přijel do stanice Roztoky, kde zůstal na nádraží stát. Jakmile se to roztočtí občané dozvěděli, začali chodit na nádraží. Byly to otevřené vagony, tzv. ,,dobytčáky“, na nich seděli němečtí vojáci hlídající vězně uvnitř. Když viděli, jak lidé přicházejí k vagonům, začali střílet, nikoli ale do davu, jak se občas píše, ale do vzduchu, aby zastrašili lidi, kteří chtěli vězňům pomoci. Těch bylo mnoho, a tak po vyjednávání přednosty stanice p. Najdra s velitelem transportu jim byl umožněn přístup k vagonům. Nepamatuji si, že by byl někdo zraněn nebo dokonce zastřelen.

To je v těchto souvislostech novum, žádné hrdinské činy odbojových skupin, žádné hrdinské zastavení vlaku odbojáři, ale touha některých Němců jít prostě domů, statečnost železničářů a vůle slušných lidí těm vězněným chudákům pomoci...

Lidé začali vězňům nosit jídlo a já se svým otcem, který pod dohledem zdejšího lékaře dr. Tichého vařil polévku, jsme ji vždycky odvezli ve velkém ,,železňáku“ na nádraží pro vězně. Je třeba připomenout, že sestry Červeného kříže (ČK) pod vedením starší sestry pí Preiningerové nezištně pomáhaly nemocným vězňům, dokonce je vodily nebo jinak pomáhaly dopravit k ošetření do nádražní čekárny, která sloužila jako provizorní ošetřovna. Tam již byly připraveny různé druhy šatstva a ty si vězňové, kteří byli schopni chodit, oblékali. Měli hlavně zájem o čepice, protože měli holé hlavy, a nechtěli, aby je někdo poznal. Mnozí, když to šlo, odcházeli do rodin, kde se ukrývali a mohli případně i přežít válku. My jsme měli doma francouzského profesora asi měsíc, jméno si již nepamatuji, ale ještě dlouho po válce nám psal a děkoval. Sestry ČK nasazovaly své životy, když léčily těžce nemocné infekční případy, které byly převezeny do narychlo zřízené nemocnice na školním náměstí v chudobinci (nynější hudební škola). Za války to byla škola pro děti, protože hlavní budovu školy obsadil Wehrmacht, a děti chodily pro úkoly 1x týdně po hospodách nebo do zdejšího kina. Mám fotodokumentaci o tomto transportu, jak lidé nosili vězňům jídlo a jak je ošetřovali. Též hrůzné záběry mrtvých vězňů, kteří byli vyneseni z vagonů a pohřbeni na Levém Hradci do hromadného hrobu.

Ale přeci i v Roztokách žili lidé, kteří nebyli jen pasivními účastníky života v protektorátu.

Po válce se do Roztok vrátil kapitán Kašlík - čsl. letec RAF v Anglii - s manželkou a dcerami ke své matce do Tichého údolí, kde bydleli již před válkou. Můj otec měl řeznictví, a tak ji celou válku podporoval, aby se ji lépe za protektorátu žilo. Byl nám velmi vděčný, a tak jednoho dne mne vzal na letiště do Klecan (za války zde bylo německé stíhací letectvo) - a létali jsme nad Prahou a okolím. Jsou to pro mne nezapomenutelné vzpomínky. Po komunistickém puči v únoru byl kpt. Kašlík se svou rodinou nucen znovu odejít do Anglie. Pak jsem se z Odrazu dozvěděl, že Roztoky navštívil i po sametové revoluci. Velmi mne mrzí, že jsem neměl možnost setkat se s ním osobně. Byli jsme dobří přátelé a jistě bychom si měli o čem povídat. Pan Kašlík už při svém krátkém pobytu po válce uspořádal v roztockém kině dvě besedy o svém životě letce v 310. a 313. peruti v Anglii. Kpt. Kašlík už bohužel nežije, a tak mi na něho zůstaly jen krásné vzpomínky. Kdybych věděl dříve, že p. Kašlík navštíví Roztoky, udělal bych vše, abych se s ním setkal. Nechápu, proč nemůže dát radnice zprávu alespoň několika kamarádům-současníkům. No, tak se na radnici setkal s lidmi, kteří si s ním neměli o čem povídat, protože ho neznali, a myslím, že to byla spíše formalita. Do dnešního dne to nechápu.

Totéž se opakovalo při návštěvě Standy Mareše z Austrálie. Je o rok mladší než já. Celou válku a po ní, než jim komunisté sebrali statek a zámek, jsme se kamarádili. Po sametové revoluci navštívil Roztoky a opět za mlčení radnice...

A co Vaše čistě osobní vzpomínky.

To víte, na konci okupace mi bylo dvanáct let a ani jsem nevěděl, koho všeho tatínek jako živnostník během války podporoval. Až po válce vyšlo najevo, že to byla např. rodina prvorepublikového pilota p. Reindla, kterého Němci uvěznili v Dachau a který to po válce dotáhl až na generála. Do doby, než jeho dcera emigrovala do Francie, jsme byli v častém kontaktu. Nebo malíř p. Herink, který přežil Ravensbrück, jeho dcera nám pak věnovala obrazy atd.

Když pak tatínka někdo udal, nebáli se mnozí svědčit v jeho prospěch, takže mu sebrali ,,jenom“ stroje a pak krám...

Ve chvíli, kdy na nádraží zastavil transport s vězni, nebyl ale přece konec války, takže to přeci jen vyžadovalo nemalou míru odvahy...

No právě. Nejhorší bylo to, že nikdo nevěděl, kdy to skončí. Ta nejistota byla to nejhorší.

Vděční strávníci na schodech u Dudáků (květen 1945)

Za protektorátu byla v bývalém hotelu Sakura ubytovna německé mládeže Hitlerjugend - rádi se promenádovali po dolních Roztokách za víření svých bubnů. V Sakuře byla také pro německé vojáky zřízena nemocnice. V garážích v přízemí byl velký sklad pancéřových pěstí. Když vypukla revoluce, vozily se odtud tajně do Prahy na pomoc barikádníkům. Také tu byl ukořistěn pancéřový vlak, který pak jezdil na trase Kralupy-Roztoky-Bubeneč a pomáhal našim lidem. Právě v Bubenči byl na vlaku zastřelen p. Žirovnický který měl pohřeb na Levém Hradci. Pohřbu se zúčastnili snad lidé z celých Roztok. Po revoluci byli pozatýkáni Němci, kteří žili v Roztokách nebo blízkém okolí, na prsa jim bylo přišito označení hákového kříže zhotovené z německých vlajek a byli umístěni v Tichém údolí do sklepů (nynější vinné sklepy) pod přísným dozorem. Každou hodinu je vyváděli ven a dostali výprask. Poslední bylo, že byli odvezeni do háje, kde si museli vykopat hrob a byli postříleni. Roztocká posádka Wehrmachtu, který byl po celou válku ubytován ve škole, se bez jediného výstřelu vzdala. Nebezpečí spíše hrozilo z Klecan, kde byl na letišti německý ,,SS oddíl", a který se snažil osvobodit německé vojáky u nás. Tomu však zabránil ukořistěný obrněný vlak, který je ve dne v noci hlídal, aby se k nám nedostali přes Vltavu - měl je stále pod palbou.

Sakura 30. 4. 1945

Ještě by bylo mnoho dalších vzpomínek, ale to bychom, doufám, mohli probrat při setkání opravdových rodáků.

Vzpomínky by se měly oživovat, protože některé věci by se neměly zapomenout, už proto, aby se nemohly nikdy opakovat.

Ladislav Kantor

P. S. Je jasné, že po letech máme v rukou unikátní soubor fotografií z archivu p. Dudáka. Jejich autorem je nejstarší z rodu legendárních roztockých fotografů pan František Fyman. Jejich profesionální kvalita a dokumentární hodnota je nepopiratelná, nehledě na fakt, že naprostá většina z nich je publikována vůbec poprvé!!! Samozřejmě nás těší, že můžeme uveřejnit alespoň část z nich.

L. K.

Peron roztockého nádraží - čekání na polévku...

První vydechnutí na čerstvém vzduchu..

Oběti z vagonů...

Pohřeb na Levém Hradci...

Věnec představitelů Sokola (vpravo pp. Lorenc a Kobr)..

„Neznámy ‘ francouzský profesor odjíždí od Dudáků...

Loučení spoluvězňů...

Barikáda na úpatí serpentiny...

Odzbrojení Němci na cestě k nádraží (vede je neozbrojený - Míla Fyman)...

Nádraží v inkriminovaných dnech...

Pohřeb J. Žirovnického (vedle rakve J. Hruška a B. Votroubek)...

Roztocký občan Holub (později Taube) vychází z vinného sklepa...

Pancéřový vlak...

Roztocký četník p. Vilím letmo obědvá na schodech u Dudáků...

Květen pod Kroupkou - přijeli Rusové... Prosba o odpuštění?

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

důležité

zajmavé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Důležité

je to ohavnost!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.