Zápisky anarchistovy

Daně
Daně | ilustrační foto | mF

červnovém Odrazu mě pan Kubečka nazval anarchistou. Není zde prostor pouštět se do širších filozoficko-politologických diskusí o propastném rozdílu mezi liberalismem a anarchismem a tak bych se raději držel tématu, na kterém autor svůj názor na mou osobu demonstruje. Tím jsou daně. Můj vztah ke zdanění lze popsat bonmotem jednoho oblíbeného pana profesora z mé alma mater: „Z ekonomického hlediska není rozdíl mezi výběrem daní a organizovanou loupeží.“ Nejsem nicméně tak radikální, abych tvrdil, že vůbec žádné daně nesmí být. V reálném světě je praktičtější některé služby poskytovat veřejně. Je jich ale naprosté minimum: armáda, policie, soudy, část infrastruktury (některé silnice) a s tím spojená správa… a to je asi tak všechno. Taky bych (podobně jako většina populace) ani neceknul platit za tyto služby řekněme 5%, možná 10% z příjmů. Realita je taková, že v průměru odevzdáme dohromady necelou polovinu. Půlku hodnot, které vytvoříme, musíme vzít a pod pohrůžkou uvěznění je odevzdat někomu, kdo nám za ně vnutí služby, o jejichž zdrcující většinu vůbec nestojíme. Fascinujícím příkladem je nemocenské pojištění (neplést se zdravotním!). Má to kouzlo, že zatímco zaměstnanci si jej musí platit povinně, OSVČ mají volbu. Počty dobrovolných plátců nemocenského pojištění neustále klesají, nyní je to pouze něco přes 10% ze živnostníků. Navíc se uvádí, že nezanedbatelnou část z toho tvoří ženy plánující otěhotnět. Zaměstnanci volbu nemají, ale těžko si představit, že by se jejich preference výrazně lišily, kdyby ji měli. Není divu, nemocenské pojištění je šunt. Vláda je může prodat tolika lidem jenom proto, že je k nákupu prostě donutí. Obávám se, že v moderních postindustriálních „státech blahobytu“ lze totéž prohlásit o většině služeb, které veřejný sektor lidem poskytuje. Cílem není prospěch občanů, o ten se žádná vláda z principu postarat nemůže. Cílem je úplatek nějaké silné voličské skupině, která se poté postará o blahobyt hlavounů příslušné vládnoucí partaje. Díky tomu se čím dál větší podíl na rozdělování hodnot vytvořených lidmi přesouvá na stát a ruku v ruce s tím téměř neustále ve všech tzv. vyspělých zemích roste zdanění a dluhy.

Naštěstí proti tomu máme dvě mocné zbraně. Jsou jimi tzv. daňové ráje a brutální asijská výkonnost. O tom prvním se nám často politici snaží nabulíkovat, že tudy pracujícímu lidu unikají daně zlých korporací a podezřelých zbohatlíků (zbohatlík je vždycky podezřelý, zejména ve středoevropském prostoru) a je tedy nutno si na ně pořádně došlápnout. Pravda je taková, že daňová konkurence je ze všech konkurencí nejzdravější a je to jediná věc, která politiky jakž tak drží na uzdě. Pěkným příkladem je Švédsko, kde se koncem 80. let vyšplhala firemní daň až na 57%, a proto čím dál více švédských společností takříkajíc „bralo kramle“. Z čehož občan věru neměl mnoho prospěchu, o neblahém vlivu na zaměstnanost nemluvě. Věděli jste např., že skrz naskrz švédská IKEA ve skutečnosti sídlí v Holandsku? V důsledku toho byla vláda nucena začít daně snižovat až na stávajících 22%. Ne že by se ty uprchlé firmy moc vracely, ale aspoň se zbrzdil odliv dalších. I za naši sazbu 19% nevděčíme dobrotě ministra financí, ale hlavně tomu, že země, které nám z pohledu zahraničních investorů nejvíce konkurují, mají sazby podobné. Mezinárodní daňová konkurence je prospěšná pro každého z nás: přináší nižší daně a menší nezaměstnanost.

A co se týče té asijské výkonnosti: za poslední zhruba rok a půl jsem se od dvou svých přátel (oba velmi chytří a schopní lidé) dozvěděl, že odcházejí do ciziny. Víte kam? Do Číny. Přes všechny problémy, které ten region má, nemůžeme ignorovat, že se stal hospodářskou velmocí. Už nepotřebují krást a kopírovat technologie, prostě si je koupí. Stejně jako nejlepší mozky. Dravému asijskému kapitalismu fakt nemáme šanci konkurovat eurodotacemi a bytněním státu. Když bude EU soupeřit s Čínou, očekávejme stejný průběh jako u někdejších závodů Sovětského svazu s USA: nejprve „dohnat a předehnat“, pak „udržet na dohled“ a nakonec aspoň „neztratit stopu“. Ona samozřejmě ze dne na den žádná katastrofa nenastane, jenom se nám za dvacet let může stát, že se ze snů o státu blahobytu probereme (možná za zpěvu muezzina) a Číňany uvidíme stejnýma očima, jako jsme kdysi v socialistickém Československu zřeli západní Němce.

Nejsme v Evropě bez šance, ale s ohromnou koulí přerozdělování na noze mezinárodní maraton vyhrát nelze. Nevím jak anarchisti nebo pan Kubečka, ale já věřím, že máme naději, když plody naší píle zůstanou v našich rukou.

Tomáš Šalamon

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.
Creative Commons Attribution-NoDerivs 3.0 Czech Republic
Toto díloZápisky anarchistovy – jehož autorem je Tomáš Šalamon, je šířeno pod licencí Creative Commons Attribution-NoDerivs 3.0 Czech Republic.