Zdenka Braunerová

*9. 4. 1858 (ve starší literatuře též uváděn rok 1862) +23. 5. 1934

Česká malířka, grafička, podporovatelka umělců, organizátorka výtvarného života, emancipovaná žena.

Jejím otcem byl významný staročeský politik JUDr. František Augustin Brauner, matka Augusta, rozená Neumannová, z německé patricijské rodiny. Přestože Z. B. pocházela z nejvyšší společenské vrstvy, na svou dobu byla velmi nezávislou osobností překonávající společenské konvence a neustále hledající vlastní cestu v umění i v životě.

Z. Braunerové v roztockém ateliéru, kol. r. 1910.

Výtvarný talent zřejmě zdědila po své matce. Jejím prvním učitelem malby byl Soběslav Pinkas, první láskou a uměleckým vzorem krajinář Antonín Chittussi. Studovala na známé akademii Colarossi v Paříži, významnější pro ni však byla inspirace „barbizonskými“ malíři, kteří výrazně ovlivnili její malířský projev v 80. a 90. letech 19. století. Dobová kritika napsala: „S jemným citem, vnímajíc celkový barevný charakter krajiny a světelnou náladu jí vládnoucí, umí postřehnutý obraz vystihnouti věrně a bez malichernosti.“ Zásadní vliv na její osobnost mělo zejména prostředí pařížské intelektuální a umělecké elity. Její sestra Anna se do Francie provdala a ona sama výrazně přispěla k prohloubení česko-francouzských kulturních vztahů. Sblížila se s francouzskými umělci i se sochařem A. Rodinem, jehož výstava v Praze (1902) měla na české prostředí naprosto zásadní význam. Od konce 90. let se soustředila na grafické techniky, zejména na techniku leptu. Snažila se zachytit kouzelnou atmosféru mizející staré Prahy při asanaci pražského židovského ghetta, Starého Města a Josefova. Ve víceméně neúspěšném boji za záchranu staré Prahy spojila své úsilí s Vilémem Mrštíkem (Bestia triumphans), který se stal její velkou životní láskou, nakonec ovšem nenaplněnou. Nejhlubšího duchovního souznění našla v přátelství s básníkem Juliem Zeyerem a také s břitkým kritikem F. X. Šaldou. Pevné přátelství ji vázalo i k sochaři Františku Bílkovi, jehož podporovala v jeho obtížných počátcích, zpočátku i materiálně. Později se sblížila s o generaci mladším literátem Milošem Martenem - Šebestou a také francouzským básníkem a dramatikem Paulem Claudelem. Jejím pozdním objevem byl mladý malíř Jan Zrzavý, jemuž dodala sebevědomí a uspořádala jeho první pražskou výstavu.

Augusta Braunerové: Braunerův mlýn v 70.-80. letech 19. století

Počátkem 20. století se začala intenzivně věnovat knižní grafice, navrhuje i maluje na sklo. Vdechla osobitou grafickou tvář časopisu Moderní revue. Výrazně ovlivnila tvář české knihy, do té doby si libující v pozlátkovém nevkusu. Inspiraci hledala ve starých kancionálech a nebeklíčích, nezatížených biedermeierem 2. poloviny 19. století. Obdivovala i „čistý“ slovácký folklor, zdánlivě nezkažený měšťanským životním stylem. Měla velmi kritický pohled na přidušené, pokrytecké a závistivé pražské poměry, který neváhala dávat veřejně najevo. Její osobní život byl bohatý, ale komplikovaný. Impulzivní povaha jí nedovolovala zakotvit v tradičním vztahu, ačkoliv po něm vnitřně toužila. I její vazby k rodině nelze označit za bezproblémové. Neprovdala se a celý život se zásadně psala s krátkým „a“ na konci příjmení na znamení toho, že je stále slečnou. Její život je úzce spjat s Roztokami.

Z. Braunerové poč. 80. let 19. století.

V roce 1861 zde koupil její otec tzv. Malý mlýn na Únětickém potoce, který zadaptoval na letní rodinné sídlo (kromě toho měli Braunerovi dům v Praze na Ferdinandově třídě čp. 342 a byt ve Vídni). Mlýn, stojící v sousedství vily Albína Bráfa (ministra orby v rakouské vládě, zetě F. L. Riegra), se stal centrem setkávání společenské a intelektuální české elity. V letech 1902-4 si postavila v zahradě u mlýna ateliér ve stylu anglického venkovského domu, který se stal jejím útočištěm v druhé polovině jejího tvůrčího období (dnes je tam velmi pěkná expozice díla Z. B.). Byla v Roztokách známou, i když poněkud extravagantní osobností. Budila pozornost již tím, že chodila se stojanem malovat do plenéru. Byla zaujata i módním japonským romantismem v prvních dvou desetiletích 20. století. V pozdním věku se prohluboval její vztah ke křesťanství, vášnivě např. protestovala proti zboření mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a podílela se i na svatováclavských oslavách v roce 1929. Ústním podáním se dlouho udržovaly zkazky o tom, jak se i ve zralém věku koupala nahá ve Vltavě, a o jejím nespoutaném osobním životě, které se ovšem z dnešního hlediska jeví spíše jako úsměvné. Zdenka Braunerová je bezesporu nejvýraznější osobností kulturního života, která žila a tvořila v Roztokách.

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.