Zdravý duch

Německý ekonom Max Weber před více než 100 lety ve svém díle „Protestantská etika a duch kapitalismu“ popsal, jak protestantská morálka napomohla vzniku a rozvoji kapitalismu (a tedy vytvoření našeho dnešního blahobytu) tím, jak směrovala lidi k usilovné práci, omezení spotřeby a soustavné akumulaci kapitálu jakožto prostředkům spasení. Vybavilo se mi to, když jsem četl článek Tomáše Ivana, ve kterém nabádá k nalití veřejných peněz do soukromého roztockého sportoviště. Hle jak socialistická myšlenka a argumentace se urodila v hlavě člena TOP09! Zlomyslný člověk by řekl, že by TOPka měla u svých straníků poněkud kultivovat ideový background. Nic proti Tomovi, vím, že to myslí dobře. Jeho nápad jenom věrně ilustruje hluboké kořeny spletitého dluhového marasmu, ve kterém se momentálně zmítá celá naše euroatlantická civilizace.

I když to v haldě každodenních problémů někdy nevypadá, nemáme se vůbec špatně. I ten nejnuznější Čech je bohatší, než 85% obyvatel této planety. Všichni máme pitnou vodu, lékařskou péči, vysokou dostupnost vzdělání a hromadu dalších „výdobytků“, které si člověk běžně ani neuvědomuje, takže je pomalu začíná považovat za samozřejmost a postupně se dožadovat dalších a dalších.

Probíhá to vždy stejně. Vezme se věc (ekonomové říkají statek), s níž nikdy žádný podstatný problém nebyl a vymyslí se heslo (např. „ve zdravém těle zdravý duch“), aby se zdůvodnilo, proč najednou musí být dostupná pro všechny, včetně těch, kteří o ni vůbec nestojí. Načež se hrábne do veřejných peněz. Uběhne pár desetiletí, lidé zapomenou, že to kdysi šlo i bez eráru a začnou záležitost považovat za své právo, nejlépe pak to „základní lidské“. Tak třeba mateřské školky. Není to historicky tak dávno, co neexistovaly vůbec a nikomu nechyběly. Když se ženy začaly v 19. století zapojovat do organizovaného pracovního procesu, objevily se školky provozované firmami, protože pro ně bylo výhodné udržet si kvalifikovanou pracovní sílu. Brzy se v této oblasti etablovaly církevní a charitativní organizace a jinak lidé řešili problém péče o předškolní děti různě: využívali rodinu, chůvy, hlídali si děti vzájemně, atd. Nějak se to vždycky zvládlo. Pak se do toho vložil stát a dnes je ze školek sociální právo s olbřímími náklady a z problému úzké skupiny rodičů malých dětí vznikl problém všech ostatních, které nějaká školka zcela pragmaticky „ještě“ nebo „už“ příliš nezajímá.

A co neutratíme za páchání dobra, vysaje z nás regulace. Lidé jsou totiž nejspíš nemyslící blbečci a bez detailního nalinkování každičkého sebemenšího aspektu jejich životů neustále tloustnoucím štosem zákonů, vyhlášek a norem by si nedošli bezpečně ani na WC. Šokovalo mě poněkud, když jsem před časem slyšel, že kapacita roztocké školy po plánovaném rozšíření bude prý menší, než když jsem ji jako žáček v době bolševismu sám navštěvoval. Důvodem je zpřísnění jakýchsi norem. Nemohu mluvit za tehdejší spolužáky, ale nepamatuji si, že bychom nějak zvlášť strádali. Zpřísnění norem nás tedy nyní vyjde na několik desítek milionů korun.

Podobný příběh lze napsat takřka o čemkoliv. Díky tisícům a tisícům oblastí, na které „máme právo“ a které jsme ze zóny vlastní iniciativy přehodili na stát, neustále bobtnají veřejné výdaje. Aby se zaplatily, znásobilo se naše celkové daňové zatížení za posledních 100 let zhruba pětkrát (plus minus, záleží na metodě výpočtu). Postupně se dostáváme u některých daní za tzv. Lafferův bod, kdy jejich další zvyšování (samo o sobě amorální) naráží na limity, kdy s rostoucími sazbami roste atraktivita daňových úniků, upadá motivace se za daných podmínek o cokoliv snažit a celkový daňový výnos klesá. A pokud nejsme schopni své nároky krýt příjmy nebo úsporami, musíme si holt půjčovat. Že za to v nějaké podobě dříve či později ošklivě zaplatíme, netřeba dodávat. Konec konců, stačí si otevřít noviny.

Jasně, že to nějaké roztocké sportoviště nevytrhne. Jenže tady nejde o ušmudlaných pár milionů, jde především o způsob myšlení, o přesvědčení, že každá kravina – když se dobře zdůvodní – je obecným zájmem a na všechno máme nárok. Naše současné relativní bohatství nevzniklo masivním přerozdělováním, ale usilovnou prací, omezením spotřeby a akumulací kapitálu. Je otázka, zda si na to vzpomeneme sami dřív, než nám to někdo vysvětlí čínsky.

Tomáš Šalamon

Kam dál

Kocourkov u Prahy | Lukáš Křístek
Přes překážky | Jaroslav Huk
Škola kompetentně | Roman Jandík

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.
Creative Commons Attribution-NoDerivs 3.0 Czech Republic
Toto díloZdravý duch – jehož autorem je Tomáš Šalamon, je šířeno pod licencí Creative Commons Attribution-NoDerivs 3.0 Czech Republic.