„Živý“ rozhovor se Zdenkou Braunerovou

Dobrý den,
vážená slečno, jsem rád, že jste souhlasila s tímto nevšedním rozhovorem. Nemáte tady na Vyšehradě ale moc příjemné prostředí, s dovolením si sednu na náhrobek.

Z. B.: Jen si poslužte, mladý muži - já měla pro muže od pera vždycky slabost...
Jenže slečno Braunerova, já nejsem žádný extra písmák, jen učitel ve výslužbě, takže ani mladík.

Z. B.: To nevadí, však on ten Viluš (Mrštík, pozn. red.) se také pořád nemohl rozhodnout, zda psát, či učit, a ještě koukal po mladších.

Kdyby bylo po vašem a uložili vás na Levém Hradci, jak jste chtěla, bylo by vám asi komfortněji (to slovo se teď hodně používá). Nu což, jste v rodinné hrobce se svými rodiči a bratry a snad už jste si vše sporné po těch letech vyříkali.

Z. B.: To víte, jak to chodí, mrtvý se nemůže bránit . s bratry si moc nepoklábosím, Bohuslav pořád jen vzpomíná na kolegu Mendělejeva a Vladimíra štve, že sice boural s Kramářem Rakousko, ale nakonec na něj žádný ouřad nezbyl. Povídáme si ale často s Ulianem (Juliem Zeyerem, pozn. red.), má to ke mně několik řad, zejména o tom, co jsme v životě nestihli, a o těch jeho vizích. Také chtěl spočinout na Lomci - a šoupli ho jako nějakou mumii do Slavína. Přitom vyhrožoval, že v tom případě nás bude chodit strašit.

Takže pojďme s dovolením k meritu věci. Chci vám, vážená slečno, popřát k vašim letošním 150. narozeninám!, i když vlastně nevím, k čemu se přeje dámám ve vašem postavení, či spíše položení.

Zdraví vás i od Náprstků a od Francouzů ze Štěpánské a samozřejmě zejména z Roztok, kde jste tak ráda pobývala. Mimochodem, nějaký šťoura vyhledal kdesi v matrice, že jste se vlastně narodila již v roce 1858 a ne až 1862, jak píše pan Otto ve svém slovníku, nebo dokonce 1866, jak jste snad někde uvedla...

Z. B.: Nechme to být, příteli, na věk slečny, která překročila již třicítku, není vhodné se ptát.

Nechme to těm Šaldům, co se v tom pořád vrtali ... tomu to leželo v hlavě, že Růžena (Svobodová, pozn. red.) je o tolik mladší než já - a zřejmě i on. On byl opravdu hlava složitá, někdy jsem mu moc nerozuměla, např. se ke mně na Vyšehrad doneslo, že na konci života koketoval s tím Fučíkem.

Ve vašem ateliéru v Roztokách je teď moc pěkná expozice vašich obrazů, mimochodem dlouho po vašem odchodu tu vaši chaloupku koupil jistý Jiří Trnka (narodil se zrovna před 100 lety -v roce 1912), ale nijak si to neužil, zemřel předčasně již v roce 1969. A chvíli jsem tam poté pracoval i já, pořád jsem vás tam viděl u toho velkého okna. Ovšem v roce 2002 byl až po střechu pod vodou!

Z. B.: To já dobře znám ještě ze mlýna, jak jsme tam občas stěhovali peřiny na půdu, než nám to vypláchlo mlýnici. Jednou se tam málem utopila i Zdeňka Havlíčková, ona měla souchotě, víte, a dokonce můj otec ji vynášel oknem ven. Půl roku po té povodni zemřela. Měla nešťastný osud, ta „dcera národa“.

Jen jsme se při obnově ateliéru nějak nemohli dohodnout, zda mají být kolem něj vysazeny švestky, či jabloně, na starých fotografiích se nedají dost dobře identifikovat.

Z. B.: To já si už také moc nepamatuji, ale však on Vladimírek (Vladimír Hellmuth-Brauner, pozn. red.) prý vydal mou korespondenci s Ulianem a tam to všechno píši. Doufám ale, že tam nedal ty intimnosti s Mrštíkem. Prostě jsem to tehdy potřebovala napsat, nedokázala
jsem s tím žít v sobě. Představte si, týden před naší svatbou mu blesklo hlavou a zrušil ji! Já už měla ušité svatební šaty! A nebyly levné. Ale ten jeho konec mu není třeba závidět. On byl hrozně vnitřně rozervaný, k manželskému životu nevhodný, jako milenec ale docela dobrý, i když...

Třešňový sad (1900-1910), Středočeské muzeum v Roztokách.

I když byli lepší? Co třeba Chittussi, nebo Šalda, Zeyer, Roden, Bílek, Marten - Šebesta? Když mluvíme jen o těch obecně známých výtečnících, psalo se i o Zrzavém, ten byl ovšem o hodně, o hodně mladší, že...
Z. B.: To víte, za našich časů nemohla žena jít sama ani do parku, natož si pozvat muže do atelieru na večeři. Teď už je to asi docela normální, i to, že za život vystřídáte více partnerů. Navíc - oni lidé od kumštu jsou vesměs trochu nestálí a zahledění do sebe, platí to asi o všech, které jste jmenoval.
Hodně jsou to také bulvární pověsti. Se Zeyerem to bylo čistě duchovní spříznění, vždyť’ on byl asketa, na ženách obdivoval jen jejich ducha, tělesnost mu nic moc neříkala . a Jeníkovi Zrzavému podobně. No, a jak na tom byl zdravotně Šalda, když onemocněl tou francouzskou nemocí, to se přece ví, kdybych ho nevytáhla hrobníkovi z lopaty, když už blouznil v Uhříněvsi.

Asi vaší pověsti s dovolením neprospělo, že jste se chodila ráda koupat do Vltavy, a to jaksi bez koupacího dresu.
Z. B.: A divíte se, mladý muži? Chtěla jsem užívat života plnými doušky. Co je mi po lidech, že očumovali za křovím? Oni to byli spíš malí haranti a pak to dávali k dobrému dalšího půl století. Ale já se nejvíc koupala rovnou v potoce u našeho mlýna nebo v bazénku za rybízy, do toho nebylo nikomu nic - ani té Libuši, co mě ze sousedství šmírovala triedrem, to byla vzhledem k její tloušťce jen slepá závist.
No víte, milá slečno, oni se dodnes po vás zdráhají pojmenovat roztockou školu. Původně se měla jmenovat po prezidentu Masarykovi, ale z Hradu nedali tehdy souhlas, tak je to dnes Základní škola, okres Praha-západ - trochu název jako nějaké věznice. A škola Zdenky Braunerové se jim zdá nevhodná, vždyť jste žila takovým rozpustilým životem, zůstala bezdětná, bůhví, jaký jste měla vztah k dětem.
Z. B.: Ale já jsem děti milovala, zejména svou neteř Situ od sestry Anny, chuděru! Je pravda, že utírat prdelky bych jim nemusela, ale na to měli ženskou. Je vidět, že ty drby od Bráfů přežily století.
Byla jste vůbec v Čechách šťastná? Zdá se mi, že bližší vám byl život v Paříži či Anglii, vždyť ve vašem těle prý ani mnoho české krve nekolovalo. Dokonce i váš otec, velký český vlastenec a rusofil, byl po otci Němec a po matce Francouz. A o tom, jak vládla češtinou vaše maminka, kolovaly po Praze - s prominutím - anekdoty.
Z. B.: Já jsem byla česká vlastenka tak trochu ze vzdoru. Oni ti Francouzi a Angličané měli ve své nadutosti problém nás jen odlišit od Rakušanů a Maďarů. Nic o nás nevěděli, podceňovali nás, stejně tak na český živel nahlíželi skrz prsty pražští Němci. Pravda je ale i ta, že se někteří čeští poslanci chovali ve Vídni jako křupani. Ale doneslo se na Vyšehrad, že se tak chovají ve sněmovně podnes!
A rozbitím Rakouska jsme si také mnoho nepomohli, a už vůbec ne tou demolicí mariánského sloupu, to Franta Sauer opravdu přehnal.

Asi byste, milá slečno Braunerova, dnešní svět vůbec nepoznala, tolik se změnil.

Děkuji za rozhovor, Stanislav Boloňský


Švestkový sad v Roztokách, olej, Středočeské muzeum v Roztokách.

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

devět iniciál Zdenky Braunerové

Pracuji mimojiné v Příběhu Pražského hradu, kde vystavené tkaniny a iniciály s tímto drobným grafickým dílkem (již dříve časopisecky uveřejněným) souvisejí.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.